Česko - rakouský kulturně vzdělávací spolek
Tschechisch - österreichischer Kultur - und
Bildungsverein
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- |
|
          |
RNDr. Eduard Kejnovský: Rozjímání na hradě Lapikus Betrachtung auf der Burg Lapikus Naši předkové museli být velcí estéti. Osidlovali nejkrásnější místa v krajině. Byli s krajinou více spjati než my a měli více času ji vnímat. Často se vracím na stará hradiště a zříceniny hradů. Obdivuji cit středověkých lokátorů, kteří vybírali ostrožny obtékané ze tří stran řekou, s dalekým výhledem, ale přitom místa chráněná přede nepřízni počasí i útoky nepřátel. Co přimělo tehdejší obyvatele stará hradiště opustit? Co bude jednou na místě našeho města nebo vesnice? Jsem přesvědčen, že dávný člověk citlivě vnímal krásu. Nejen krásu ženského těla, jak dokládají sošky venuší, ale i krásu kolem sebe. Věřím, že nejen existenční nutnost, nýbrž i pocit harmonie s prostředím určuje místa našeho přebývání. Unsere Vorfahren müssen große Ästheten gewessen sein. Sie besiedelten die schönsten Plätze der Landschaft. Sie waren mit der Landschaft mehr verbunden als wir und hatte mehr Zeit, sie warzunehmen. Oft kehre ich auf die alten Burgstätten und Burgruinen zurück. Ich bewundere das Gefühl der mittelalterlichen Lokatoren – (Grundstücksucher), die einen – an drei Seiten umflossenen - Felssporn mit Weitblick aussuchten, der darüber hinaus vor ungünstigem Wetter und vor Angriffen der Feinde geschützt war. Was bewegte die damaligen Bewohner die alten Burgstätten zu verlassen? Was wird einmal an der Stelle unserer Stadt oder unseres Dorfes? Ich bin überzeugt, dass der damalige Mensch empfänglich für Schönheit war. Nicht nur für die Schönheit des weiblichen Körpers, wie die Statuen der Venus bezeugen, sondern auch für die Schönheit rund um sich. Ich glaube, nicht nur die existenzielle Notwendigkeit, sondern auch das Gefühl für Hamonie mit Umwelt, die Orte unseres Wohnsitzes bestimmt. Místo, kde máme své kořeny, je nějak vepsáno do naší duše. Sám potřebuji čas od času prolnout s rodným krajem. Prožívat jakousi směnu mé duše s krajinou, kdy intenzivněji než jindy vnímám běh času a stálost místa, kam patřím. Hrady a hradiště – místa, kde člověk žil po staletí – jsou ideální pro tato rozjímání. Vždy před odjezdem do ciziny nebo po návratu se vypravím na zříceninu hradu Lapikusu, abych poseděl na ostrožně nad údolím a nabral sílu. Vnímám zvuky lesa a uvědomuji si, že voda v potoku pod hradem ubíhá do moře v nekonečném koloběhu přírody a že krajina se, i přes svou neustálou obměnu, v zásadě nemění a poskytuje jistotu ve shonu našeho života. Vím, že když sem přijdu příště, bude všechno stejné. Je mi krásně a cítím lehkost bytí… Der Ort, wo wir unsere Wurzeln haben, ist irgendwie in unsere Seele verankert. Selbst muss ich von Zeit zu Zeit durch meine Geburtsgegend streichen. Ich erlebe den Austausch meiner Seele mit der Landschaft zu keiner Zeit intensiver als hier, wohin ich gehöre und wo ich den Lauf der Zeit und die Beständigkeit des Ortes, wahrnehme. Die Burgen und die Burgestätten – die Orte an denen der Mensch seit Jahrhunderten lebte – sind ideal für diese Betrachtungen. Immer vor der Abreise ins Ausland oder nach der Rückkher begebe ich mich auf die Burgruine Lapikus, um auf dem Felsporn über dem Tal zu sitzen und Kraft zu schöpfen. Ich nehme die Geräusche des Waldes wahr und mache mir bewusst, dass das Wasser im Bach unter der Burg wegrinnt ins Meer in einem unendlichen Kreislauf der Natur und dass die Landschaft sich trotz ihre immerwährenden Wandels – im Grunde nicht ändert und die Sicherheit im Wirbel unseres Lebens gewährleistet. Ich weiß, wenn ich das nächste Mal wiederkomme, wird alles gleich sein. Mir geht es wunderbar und fünhle die Leichtigkeit des Seins. I když nevím, na co myslel středověký obyvatel tohoto zaniklého hradu nebo onen dávný neolitický člověk, věřím, že se člověk po staletí, a snad i tisíciletí, ve svých touhách příliš neměnil. I dnes touží po lásce a hledá boha. Klade si stále stejné otázky a zpívá u ohně. Tato svá tíhnutí i věčné otázky pak promítá do písní, příběhů, obrazů i staveb. Vystupuje na hory, aby se proměnil a ptal po smyslu života. Auch wenn ich nicht weiß woran der mittelalterliche Bewohner dieser verlassenen Burg oder jener Mensch aus dem fernen Neolitikum dachten, glaube ich, dass sich der Mensch für Jahrhunderte, und vielleicht auch für Jahrtausende in seinen Sehnsüchte nicht allzu sehr verändert. Auch heute sehnt er sich nach Liebe und sucht Gott. Er stellt sich immer die selben Fragen und singt am Feuer. Dieses sein Streben und ewiges Fragen spiegelt sich dann wieder in Liedern, Geschichten, Bildern und Bauwerken. Er steigt auf Berge um sich zu wandeln und nach dem Sinn des Lebens zu fragen. Jak dlouho je naše paměť schopná uchovat stopu svých předků? Dědečka si ještě pamatujeme, ale co víme o svém pradědovi? Jaké měl oči, co měl rád, jaký měl hlas? Vše mizí za horizontem až příliš rychle. A my chceme naplnit svůj život. Ale jak najít jeho smysl. Libí se mi slova Lva Nikolajeviče Tolstého, který říká, že „život nemá cíle, člověku pochopitelného. Cíl člověku přístupný, by byl cílem konečným. Cíl postavený před člověka je cílem nekonečným. A v přiblížení se jemu – jest smysl člověka. Máme se pokusit využít naše osobní obdarování ke zvětšení štěstí druhých. Snažit se, abychom přivedli svou duši k vyšší dokonalosti v lásce. Máme být vnímaví. Jestli se nám to daří, poznáme podle nepřítomnosti duševního utrpení a toho, že se cítíme volně a lehce se nám dýchá… Wie lange ist unser Gedächtnis fähig, die Spur der Vorfahren aufzubewahren? An den Opa erinnern wir uns noch, aber was wissen wir über unseren Urgroßsvater? Welche Augen hatte er, welche Stimme?Alles verschwindet sehr rasch hinter dem Horizont. Und wir wollen unser Leben ausfüllen. Aber wie sollen wir seinen Sinn finden? Es gefallen mir die Worte von Lew Nikolajevitsch Tolstoi, der sagt, dass das Leben keine Ziele habe, die der Mensch begreifen könne. Ein, dem Menschen zugängliches Ziel, wäre ein endliches Ziel. Aber das Ziel, vor das der Mensch gestellt ist, ist ein unendliches Ziel. Und in der Annährung an dieses Ziel, liegt der Sinn für den Menschen. Wir sollen uns bemühen, dass das was uns persönlich geschenkt ist, zur Steigerung des Glücks der Anderen benutzen. Und zu bemühen, unsere Seele zur Größe in Vollkommenheit in der Liebe zu bringen. Wir sollen empfänglich sein. Ob es uns das gelingt, erkennen wir an Fehlen der seelischen Qual und daran, dass wir uns frei fühlen und dass uns das Atmen leicht fällt…
|